Generální rada SOSaD (GR) na svých dvou posledních zasedáních se zabývala i důsledky poslední povodně ve vztahu ke škodám na majetku svých členů, dotčených touto událostí. Rozhodla se uvolnit z podpůrného fondu SOSaD příspěvky, určené postiženým členům a jejich rodinám, které alespoň zčásti pomohou těm z nás, kteří v důsledku poslední povodně prakticky na nějakou dobu přišli o „střechu nad hlavou,“ přesněji řečeno právě ta střecha byla jediné, co jim zůstalo, když obytné místnosti jejich bytů byly zatopeny někde do výše stropů, někdy „jen“ do úrovně jednoho metru, což dle názoru postižených byl přeci jen lepší stav, oproti povodni v roce 2002.
Samozřejmě, že myšlenka, že se už ve vlastním obýváku neutopím, ale mohu se jím brodit, zavání humorem poněkud šibeničním, protože pokud mi ve smradlavé vodě plave podlaha a nábytek, sotva jsem si pořídil nový, je asi jedno, zda plave hodně vysoko nebo je jen lehce nadnášen.
Všichni, komu pomáháme příspěvkem z podpůrného fondu SOSaD, již byli vyplaveni podruhé a bojí se, co bude dál a kdy se vše zase zopakuje, zvláště ve světle všelijakých prognóz o změně světového klimatu. Tím je větší úloha státu, tedy zástupce náš všech (jak praví ústava), jak své občany ochrání před opakováním podobných situací. Stát po povodni 2002 nějaké protipovodňové úpravy učinil v Praze a možná i někde jinde, většinu hrází a protipovodňových stěn ale nedokončil, popř. některé vůbec nezačal, případně na nich ušetřil tak, že byly při letošních povodních stejně dost k ničemu. Místo toho začaly pravicové vlády šetřit; a jak to u pravicových vlád bývá, úspory byly hledány u obyčejných lidí, včetně důchodců a sociálně potřebných a oškubány byly i rozpočty staveb a dalších investic ve veřejném zájmu, které naopak měly dostat prioritu, zejména u těch protipovodňových. Začal to „Topolánkův batoh“, který byl nevinným paběrkováním v našich kapsách ve srovnání s „kvalifikovanými“ zásahy pana Kalouska. Po těch už nezbylo v kapsách obyčejných lidí „práce“ skoro nic.
Výsledkem toho všeho je, že nově alibisticky prohlašovaná pásma v obytných zónách měst a vesnic za povodňová území, bez ohledu na to, že tam bydlí lid desítky let, působí pouze na pojišťovny, které takové stavby již nepojišťují, aniž by kdo pomohl lidem, kteří zde bydlí, najít si nové bydlení a finančně jim případně přispěl.
Nezbývá, než volit pro řízení tohoto státu jiné pomazané hlavy, protože povodně asi jiné mít už nebudeme.
Nezapomínejme také svými příspěvky náš „podpůrňák“ trochu „dofutrovat“ každý podle svých možností; příště se totiž může s jakýmikoliv živly potkat i ten, kdo bydlí třeba na vršku, či právě proto. Aniž bych to komukoliv přál.
Jiří Rokos, člen GR SOSaD